Pod tlakem 13 atmosfér

Je červenec 2011 a Michal T. (Jáchim) s Peťou V. (Varouch) navrhují výjezd k rakouským jezerům, kam jezdíme již několik let pravidelně za potápěním. Výjezd by měl být tentokrát spojen i s výstupem feraty u městečka Hallstatt. Druhý den je plánované potápění na jezeře Attersee, lokalita Ofen na 12,4 km.
Několikrát diskutujeme o ponorech, které bychom rádi na této oblasti zrealizovali. Padá rozhodnutí na ponor do -85 m jednoho týmu a cíl druhého týmu leží pod hranicí -100 m.
Nástupem měsíce srpna zahajujeme finální přípravy. Ladíme plány ponorů a zajišťujeme u distributora plyny pro sestupy. Konečně se blíží dvanáctý srpen, na který je naplánovaný odjezd. Den předem připravujeme, mícháme a analyzujeme směsi. Celkové množství plynů, nutných pro sestup, těchto čtyř potápěčů přesahuje 34.000 volných litrů vzduchu, kyslíku a helia.
Vše je připraveno. Jednotlivé směsi jsou v tlakových lahvích ještě jednou analyzovány, jednoznačně označeny typem, maximální operační hloubkou a jménem potápěče, aby nemohlo dojít k záměně, která by měla fatální následky.

Pátek 12.8.2011; 16 hodin. – odjezd. Vyjíždíme dvěma auty. Celá desetičlenná skupina přijíždí k jezeru Hallstättersee kolem 22 hodiny a po krátkém posezení se ukládáme ke spánku. Na sobotu je plánovaný výstup feraty v hodnocení A – E je na stupni D. Její přechod zabere 6 hodin a proto se budíme už o půl sedmé. V noci pršelo a dvě hodiny po probuzení se počasí stále nechce umoudřit. Přesto vyrážíme do kopců. Cca hodinu nám trvá cesta do kopce lesem k začátku feraty. Déšť stále sílí. Na konci první etapy zjišťujeme, že povrch skal je extrémně kluzký. Výstup tedy z bezpečnostních důvodů odkládáme. Zbytek dne relaxujeme – část nadčenců dává přednost potápění ve vysokohorském jezeře Vorderer Gosausee. Jezero se nachází v nadmořské výšce 923 m n. m. s max. hloubkou 69 m. Je odtud nádherný výhled na masív Dachsteinu.

Neděle. Probouzíme se a po lehké snídani, v které nechybí ani tablety s obsahem acidum acetylsalicylicum (patří mezi antitrombotika, které jsou pro ponory do velkých hloubek nepostradatelné – usnadňují vysycení inertních plynů z těla potápěče při výstupu z hloubky), přejíždíme na 60 km vzdálené jezero Attersee. Na lokalitě jsme první a máme tedy možnost volby nejlepšího místa pro sestavení výstroje.
Při potápění, a hloubkovém zejména, je velmi důležitá hydratace (zavodnění) organismu. Proto jsem už od minulého večera obložený PET lahvemi s vodou, džusem a iontovými nápoji. Od probuzení jsem pozřel 3 litry tekutin. Provádíme poslední kontrolu dýchacích plynů. Sestavení veškeré výstroje zabere více než hodinu, vše je několikrát kontrolováno, aby se minimalizovalo riziko selhání některé její části. I přesto může k závadě dojít. Z toho důvodu je každá část zdvojená, příp. ztrojená. Při poruše je pak důležitá správná analýza vzniklé situace a potápěč, který je na tyto situace připravován a cvičen, přechází na tvz. Bailout – záchranný (záložní) systém. Je nezbytné zachovat chladnou hlavu a eliminovat stres. Ten zpravidla vede k panice, která přímo ohrozí nejen samotného potápěče, ale celý tým. Potápěč operující ve velkých hloubkách musí být ve velmi dobré fyzické a psychické kondici, musí mít svoji výstroj v bezvadném stavu a jeho vědomosti a dovednosti musí odpovídat realizovanému ponoru. Dále je nezbytná i vzájemná spolupráce v týmu, aby jednotlivé reakce měli spíše podvědomý charakter a souhra se podobala vzájemně sladěnému orchestru.

Výstroj je sestavena. Dekompresní lahve (tlakové lahve, které potápěč využívá při výstupu ke zkrácení celkové doby dekomprese. Každá lahev obsahuje jiný plyn a může se dýchat v určitém rozmezí hloubek) jsou připraveny u vstupu do vody. Potápěč sestupující do hloubek pod 50 m s sebou nese 2 dekompresní lahve pod 90 m tři. Tyto lahve má potápěč připnuté zpravidla pod levou rukou, popř. na tvz. skladišti (úvazek). Pro dýchání v hloubce si potápěč s sebou nese ještě BackGass. To jsou dvě spojené tlakové lahve, které nese potápěč na zádech.
Já a můj buddy používáme navíc rebreather. Jedná se polouzavřený dýchací systém. Plyn, který potápěč vydechne je vracen zpět do dýchací smyčky, je recyklován (zbaven CO2) a je přidáno nepatrné množství nové směsi, tak aby koncentrace kyslíku v nedechovaném mediu odpovídala potápěčovým fyziologickým požadavkům. Celé zařízení má za úkol šetřit dýchací médium.
Ještě krátké shrnutí a jde se na věc. K vodě přicházíme společně. Doprovází nás zbytek skupiny, budou poskytovat hladinovou podporu. Ta je pro tyto ponory nezbytná. Její členové jsou informováni, co mají dělat v případě nehody. Jsou předána čísla na záchranný systém, dekompresní komory, pojistné smlouvy a další nezbytná data.

Hned u břehu si každý z potápěčů připíná dekompresní lahve a provádí finální kontrolu funkčnosti celého systému … funkčnost regulátorů, funkčnost a statut všech ventilů, tlak v lahvích, funkčnost kompenzátoru vztlaku a pojišťovacích ventilů, světla a kontrola těsnosti všech systému a ještě jednou. Je to malý rituál, chvilka ticha před zanořením, každý je již maximálně koncentrovaný. Masku na obličej, poslední O.K. kývnu na zbytek týmu a je ticho …
Plyn, který se používá ve hloubce, není kvůli své nízké koncentraci dýchatelný na suchu, v malých a středních hloubkách hloubkách (tvz. hypoxická směs) . Jedná se o tvz. TRIMIX (TMX), směs helia, kyslíku a dusíku. Pro tento sestup jsem použil směs pro hloubku TMX10/75 (10% kyslíku, 80% helia), dále TMX21/30 jako travel gass a první dekompresní směs, EAN40 (NITROX 40% kyslíku) jako druhou dekompresní směs a EAN90 pro dekompresi v malých hloubkách.
Klesáme stále níž volným prostorem. Mrkám na parťáky Michal, Varouch, Jarda se všemi se světlem utvrzuji, že je vše O.K. Pozoruji jejich výstroj, zda neuvidím nějakou netěsnost. Malý pramínek bublin v místě, kde nemá co dělat. První příznak, že není vše v naprostém pořádku. Nic nenacházím. Padáme stále hlouběji. Voda je kalná a viditelnost není úplně ideální. Dosahujeme hloubky 40 m a stále nevidím skalní stěnu, podél které jsme měli v plánu ponor provádět. Na malou chvíli zapochybuji, zda jsme nenaplavali na hladině moc daleko od břehu. Pro jistotu překontroluji tlak, hloubku.

Konečně stěna. Plaveme směrem od stěny, protože není ideálně kolmá. 60m opět kontroluji tlak a kluky. Viditelnost se rapidně zlepšila. Odhaduji na cca 15 m. V této chvíli se oba týmy rozdělují a mým parťákem je pro zbytek ponoru Jarda. Světlem se navzájem utvrzujeme v pravidelných intervalech, že je vše O.K. 95 m stěna ztrácí na strmosti. Musíme naplavávat o to více. Na hranici 100 m dělám o něco důkladnější kontrolu celé své výstroje a pohledem přejedu i výstroj Jardy. Začínám mít potíže s dofukováním suchého obleku. Utahuji tedy přetlakový ventil, abych nepřišel už ani o jediné deci. 115 m viditelnost je nádherná. Vše v naprostém pořádku, sestup je o něco pomalejší. Prohlížím si skalní masiv v hloubce. Je zde mnoho kmenů padlých stromů. 120 m končíme sestup. V hloubce je viditelnost cca 20 m, teplota 3 st., běží šestá minuta. Opět kontrola parťáka a výstroje. Začínáme se rozhlížet po okolí.
Nepočítáme, že najdeme něco úchvatného. Jedná se spíše o ponor pro získání zkušeností. V mém případě mu předcházely ponory do 85 m, 95 m, 105 m. Zkušenosti získané při těchto ponorech na „jednoduché“ lokalitě, zužitkujeme při hloubkových ponorech, které realizujeme v obtížnějším prostředí, jako jsou např. hluboké vraky v Baltském moři, hluboké jeskyní systémy a pod. Ve 123 m se začínáme pomalu stoupat. 119 m beží 12 minuta. Vidím záblesk světla, otáčím se na Jardu. Vztyčený palec – výstup. Ptám se zda je vše v pořádku, Jarda odpovídá, že ano, ale opakuje výstup. Tento posunek má druhou nejvyšší prioritu. Nejvyšší má už jen ztráta plynu. Měli jsme plán zahájit výstup v 15 minutě, ale nedá se nic dělat. Kontroluji tlak, čas a na stopkách odmačkámám první set point. Zahajujeme výstup. Za čtyři minuty musíme být v hloubce 87 metrů. Rychlost výstupu odpovídá 9 m/min. Následuje zpomalení na 3 m/min. Čeká nás 100 minut dekomprese.
Pomalu stoupáme podél skalní stěny. Ta se při sestupu nezdála tak strmá jako při výstupu. Od 80 m je již vidět sluneční světlo z hladiny. Nicméně není stále tak silné, abychom nemuseli používat světla. Rychlostí 3 m / min. se pomalu blížíme k hranici 60 m. Signalizuji na Jardu zda je vše O.K. Ano, je. Posunkem naznačuji, že se blíží hranice první změny dýchacího média. 60 m, připravuji první dekompresní směs TRIMIX 21/30. Kontroluji hloubku, ujišťuji se, že nedošlo k záměně tlakové lahve a celé ještě jednou. Periferně vidím, jak mne Jardův zrak bedlivě sleduje. Záměna plynu by v této hloubce měla tragické následky. První nádech, druhý, třetí. Signalizuji O.K. Jarda postupuje stejným způsobem, jako přes kopírák. Je to „dril“, který minimalizuje riziko záměny dýchacích plynů.

Postupujeme opět výše k hladině. Další změna směsi bude za 12 min v hloubce 30 m. Začínáme pociťovat chlad. Běží 30 minuta a stále se pohybujeme v prostředí, kde teplota vody nepřesahuje 3 st. Celsia. 42 minuta, hloubka 30 m, další změna dýchacího plynu (EAN40). Pokračujeme stále výš, stále pomaleji 1 m/min. a ještě pomaleji 3m/5min. Teplota vody je mnohem příjemnější, nicméně Jarda signalizuje chlad. Při ponorech do velkých hloubek je podchlazení velmi nebezpečné, neboť se zpomalí potápěčův metabolismu a proces zbavení se inertních plynů, které jsou v potápěčově těle uložené, se také zpomalí. Hrozí postižení Dekompresní (Kesonovo) chorobou. Sleduji svého buddyho, který se již zimou chvěje. Snad bude vše v pohodě. V hloubce 15 m střílíme dekompresní bojky. Usnadní nám stabilizaci v malých hloubkách, kde je kompenzace vztlaku nejnáročnější (s uzavřeným okruhem o to více) a informují hladinovou podporu, že je vše O.K. V opačném případě bychom vypouštěli bojku záchrannou. Ta je barevně odlišná s nápisem EMERGENCE.
Poslední výměna dýchacích směsí je v hloubce 9 metrů a zbývá posledních 38 minut ponoru. Zbytek ponoru relaxuji a rozjímám. Potkáváme i ostatní potápěče z naší skupiny. Konečně uplynula 116 minuta. Ponor je u konce. Ujišťuji se, že je vše O.K. a po Jardově odpovědi, signalizuji výstup. Pomalu, pomalu,  z hloubky 4,5 m nám výstup trvá cca 3 minuty. Hladina. Vyhledávám členy naší podpory a signalizuji, že je vše O.K. Otáčím se na svého buddyho. Je na hladině. Pomalu plavu k místu výstupu. Otáčím se na Jardu, je stále na stejném místě ?!? Ještě několik temp a otáčím se zpět … něco se děje. Jarda má problém. Obracím se na podporu s žádostí o kyslík, vodu a Anopyrin. Reakce je okamžitá. Plavu k Jardovi. Má problém s horními končetinami. Bolestí je má paralyzované. Patrně z důvodu podchlazení je postižen Dekompresní chorobou I. typu. Po takovém ponoru se může jeho stav velmi rychle zhoršit. Pomáhám mu k výstupu a postupně jej odstrojuji. Stále dýchám směs s vysokým obsahem kyslíku. Podáváme kyslík i Jardovi, kterému automatika vypadla z úst. Ostatní ze skupiny už stojí ve vodě. Za chvíli je situace o poznání klidnější bolest ustoupila a do končetin se vrátila pohyblivost. Postupně se také odstrojuji a ještě chvíli setrvávám ve vodě. Fyzická námaha bezprostředně po ponoru může také vyvolat Dekompresní chorobu. Proto odcházíme k vozidlům jen s malými láhvemi s kyslíkem.
Ostatní nám postupně transportují výstroj, kterou ukládáme do zavazadel. Jarda se cítí více méně dobře. Měl z pekla štěstí.

Závěrem bych rád poděkoval celé skupině za hladinovou podporu. Tento článek nemá sloužit jako návod pro realizaci hloubkových ponorů a má pouze informativní charakter. Snažil jsem jej sestavit tak, aby byl srozumitelný, v rámci možností, i nepotápěčům.

Přeji Vám čistou vodu a jen příjemné zážitky při potápění. Buďte obezřetní.

18.8.2011
Petr Lukášek

Účastníci výjezdu: Jindřiška Valdmanová, Verča Macháčková, Evka Neubauerová, Jitka Tručková, Martin Dvořák, Peťa Žampa, Lukáš Doležal, Petr Varró, Michal Tručka, Jarda Š., Petr L.
Použité směsy: TMX 10/75, TMX 21/35, EAN40, EAN90
Hloubka a čas na dně: 123 m / 15 min.
Celková délka ponoru: 119 min.

Příspěvek byl publikován v rubrice Potápění a jeho autorem je Šárka Dvořáková. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.